Tak jsme zpátky doma! Teda, zpátky už jsme od poloviny září, ale to víte… Zatím alespoň fakta, časem snad přibudou dojmy :-).

Co bylo před tím

Dala se nás dohromady parta 14 lidí, abychom mohli pár letních týdnů pomáhat na misiích v Indii. Na cestu jsme se připravovali asi půl roku před odjezdem. Nechtěli jsme přijet s prázdnýma rukama, a tak jsme sbírali peníze na stavbu internátu a školní pomůcky. Sbírky vždycky probíhaly v tak milé atmosféře, že mě to opravdu bavilo…Někdy mě překvapilo, s jakou štědrostí jsem se setkala u těch, kteří sami rozhodně nežijí v přepychu. Celkem jsme do Manvi potom přivezli asi 23 000 EUR, to se nám zdálo docela pěkné…

A že jsme se tak vehementně připravovali, bylo koncem července skoro až neuvěřitelné, že je to konečně tady, že jedeme!

Po příjezdu

Misie v Manvi

Celý projekt je velmi mladý, začal se v roce 2000. Od té doby se podařilo koupit obrovský pozemek a vybudovat školu, kterou dnes může navštěvovat asi 700 dětí. Pro 170 nejpotřebnějších z nich zde stojí internát. Nejen že tam mohou bydlet, ale je o ně i velmi dobře postaráno. Krátce před otevřením je třetí budova, která bude částečně sloužit jezuitské komunitě a částečně jako zdravotní středisko pro děti. My jsme začali kopat základy druhého internátu. Ten bude pro děvčata, zatímco v tom současném budou později bydlet jenom chlapci. Na pozemku se také chovají domácí zvířata a pěstuje rýže a ovoce. To proto, aby misijní stanice získala větší nezávislost, ale také proto, aby se děti naučily správně hospodařit.

Plány do budoucna jsou obrovské. Brzy by se měla otevřít střední škola, kde budou moci pokračovat děti, které teď navštěvují poslední ročníky základního vzdělání. Měla by studenty dovést k obdobě naší maturity. Zároveň je v plánu učiliště, které děti připraví na nějaké konkrétní povolání. Pro ty nejmladší by se měly postavit menší domečky, aby nemusely bydlet ve velkém internátu, ale měly péči více rodinného typu. Tak by se dalo pokračovat dál, a to ani nemluvím o menších projektech, které spiritus agens celé misie, P. Eric, rozjíždí v mnoha okolních vesnicích. Všechno ovšem velmi podstatně záleží na financích, které se podaří získat. Velká část z nich plyne z Evropy, hlavně z Anglie, Itálie, Španělska, a teď už má svůj podíl i Česká republika a Slovensko.

Typický pracovní den naší skupiny

Bydleli jsme přímo na internátu spolu s dětmi, takže náš program byl velmi úzce spojený s tím jejich. Řekla bych, že sdílení jejich každodenního života bylo nakonec to nejpodstatnější z celého našeho pobytu.

Děti vstávaly v 5.30 a po ranním úklidu a hygieně následovalo 45 minut studia (ještě že jsme my studovat nemuseli, mohli jsme si pospat!). Všichni, tj. děti, jezuité, řádové sestry, učitelé, vychovatelé a my, jme se sešli v 7.00 hodin na bohoslužbě. Při ní se mimo jiné děti každý den modlí za všechny své dobrodince. Po snídani děti odešly do školy a my jsme se pustili do práce na stavbě. Jak jsem už zmínila, se stavbou se začalo až po našem příjezdu, takže jsme především hloubili základy. Dětem končila škola v 16.00 hodin. Pak jsme se společně pokoušeli věnovali angličtině.

Co se znalosti tohoto jazyka týče, jsou na tom děti v Manvi o mnoho lépe, než děti u nás, protože už od první třídy probíhá veškerá výuka v angličtině. Kromě rodné kannadštiny se děti ještě povinně musí učit hindštinu. Navíc každý z těchto třech jazyků má úplně jiné písmo, takže to děti v Manvi opravdu nemají jednoduché.

K večeru byl ještě čas na osobní hygienu a na to, aby si děti samy přepraly oblečení, které ten den nosily. Pak následovaly dva bloky na studium a domácí úkoly, které přerušovala pravidelně večeře a nepravidelně výpadky proudu. Druhý blok končil ve 22 hodin a po něm už byla večerka.

Jak je o děti na internátu postaráno

Upřímně řečeno, ze začátku jsme byli trošku zaskočení velmi skromnými podmínkami. Na internátě je 5 velkých pokojů a v každém z nich je ubytováno asi 30 dětí. Spí na podlaze, na kterou si vždy večer rozloží jednoduchou rohožku. Děti mají všechny své věci v kufřících, vyrovnaných v řadě podél zdi. Během dne si několikrát sesednou na zem do řad jeden za druhého a rozloží kolem sebe sešity a učebnice. I při jídle se sedí na podlaze. Děti se rozmístí po chodbách do menších kroužků a v každém z nich rozděluje jeden z nich ostatním jídlo. Nerozlišuje se příliš mezi snídaní, obědem a večeří, vždy je rýže s takovou typickou omáčkou a zeleninovým kari. Jí se rukama, což je – zvlášť pokud jde o rýži – docela umění.

Děti zůstávají na internátě rády, protože zdejší podmínky jsou pro ně mnohem lepší, než kdyby bydlely doma. Především by nemohly chodit do školy, ale musely by pracovat, aby se uživily. Jídlo by pro ně nebylo žádnou samozřejmostí. Chýše jejich rodin jsou malé a děti proto často musí spát venku. O hygieně ve vesnicích nemá smysl se ani zmiňovat...

Náklady na cestu

Nebyly nejmenší. Na první pohled se zdá, že by bylo jednodušší a efektivnější, kdybychom zkrátka tyto peníze poslali na účet, aby se mohly použít na potřeby dětí. Jenomže to, co je potřeba v Manvi, a věřím, že i na jiných místech ve světě, kde lidé bojují s chudobou, nejsou jen peníze. Svojí přítomností jsme dali najevo, že nám na těch lidech záleží, že pro nás jejich problémy neskončí jedním bankovním příkazem. Dali jsme také jasný signál lidem z vyšších kast, že tu něco není v pořádku. Oni mají k nám Evropanům respekt. Tím, že jsme se dotýkali nedotknutelných, jsme narušili něco, co je hluboko zakořeněné v jejich myšlení a nedá se to vyřešit penězi. Navíc díky tomu, že jsme do Manvi přijeli, jsme mohli navázat úzké vztahy s tamními dětmi a to by se na dálku nedalo.

Co mi nejvíc utkvělo v paměti

Už teď mi chybí ranní mše. Děti se na nich velmi aktivně podílely, hlavně zpěvem. Všechny písničky pečlivě cvičily a zpěv doprovázeli bubínky a jinými bicími nástroji. Na koho se nedostalo, ten alespoň tleskal, a někteří zpívali s takovou vervou, že jsme se nemohli zdržet úsměvu. Na přivítanou i na závěr si pro nás připravily indické tradiční tance a zahrály scénky. V tom všem jsou hodně šikovné. Také většina z nich velmi pěkně kreslí.

Nedá se zapomenout na černé indické oči, ve kterých svítí světýlka. Na dětskou radost, jásot, smích a bezprostřednost. To jsou věci, které nezáleží na tom, kolik kdo má. Naopak. Myslím, že otec Erik moc dobře ví, proč mladé lidi z Evropy do Manvi zve. My jsme poslali nějaké peníze a doufám, že ještě pošleme, dali jsme trochu času a možná trochu víc energie, ale nazpět jsme dostali něco, co je k nezaplacení.

Co dál?

Projekt „Misia India“ rozhodně nekončí, naopak. A velké plány indických jezuitů potřebují naši podporu. Lze přispívat finančně, a to buď jednorázově, nebo podporovat pravidelně každý rok konkrétní dítě, podobně jako u adopce na dálku. Snad se podaří zorganizovat další výpravu, ale také bychom rádi v budoucnu podpořili dobrovolníky, kteří by byli ochotni přijet na delší dobu. Otevřené dveře a dostatek pracovních příležitostí by našli učitelé angličtiny nebo přírodních věd, zdravotníci, ale i ostatní, kteří by byli ochotni překonat hranice svého pohodlí, podstoupit riziko neznámého prostředí a vydat se za těmi, kteří přes svoji chudobu doma mají velké bohatství.

Něco víc

Na http://jezuiti.sk/blog/india/

Fotky: http://picasaweb.google.com/misia.india/Manvi02#